Nový příspěvek po 6. letech je crazy xD

Quizlet - https://quizlet.com/de/karteikarten/wir-kinder-vom-bahnhof-zoo-wiederholung-833497758 (v němčině)

Rozbory:

https://www.youtube.com/watch?v=1zLufAZT0U8

https://www.youtube.com/watch?v=dWCOEWk6bCQ

Přečtěte si výňatek z textu uměleckého díla a následně:

• zařaďte autora a dílo do literárních dějin (1)
• Autoři - Christiane F. - 2. novináři - Kai Hermann, Horst Rieck.
• Literatura faktu, prozaický, biografický, reportážní román.
• Christiane Filscherinow se narodila roku 1962, vyrůstala v Hamburku, když ji bylo 6 let, tak se odstěhoval do vysokého paneláku na okraj hlavního města. Nebyla v žádném případě z dobrých poměrů, její otec byl alkoholik, který je bil. Matka se snažila, ale výchovu 2 dcer v těchto podmínkách nezvládala. Když ji bylo 12 let, začala chodit do klubu, ve kterých poprvé zkusila drogy, které ji provází celý život. V 18 letech své zkušenosti nahrála společně se 2 novináři.
• určete časoprostor díla (1)
• Sídliště Gropiusstadt, kam se nastěhovali. Poblíž Neukoln, dodnes jedna z nejnebezpečnějších oblastí Berlína.
• U Babičky na severu, kde trávila léto.
• Narkonon - protidrogová léčebna
• Hamburg - odstěhování Christi od nové školy
• charakterizujte postavy (1)
• Postav je mnoho, není potřeba znát všechny, ale každá má nějakou spojitost v příběhu.
• Christiane Felscherinow. Hlavní představitelka Z jejího pohledu se příběh vypráví.
• Její sestra, o rok mladší.
• Otec - příliš v životě nedokázal, kompenzuje to jako násilník, popisuje, jak všechny doma mlátil. Snaží se hledat práci. Později se polepší, a bere děti na dovolenou. 
• Matka - snaží se o výchovu, ale je to těžký, vydělává. Její pohledy se do knihy také dostanou.
• Klaus - přítel matky, dvacetiletý naivní, ale milý mladík.
• Alze - první kluk, zanechal varující dopis od heroinu.
• Kessi - spolužačka , později kamarádka Christi, drsňačka, přivede do klubu.
• Detlef - její partner, kvůli němu začala s prostitucí
• Frank - “David Bowie”
• Babsi - otec spáchal sebevraždu, když byla malá. Ve 13 letech se přefetovala.
• Stella - skončila ve vězení.
• Bernd - prodával rodinné věci za fet.
• Axel - zemřel.
• Rolf - Detlefův zákazník, zamiluje se do něho.

pojmenujte hlavní motivy a témata (1)

• drogová závislost u mladistvých
• určete, o jaký žánr se jedná NEBO analyzujte jazykové prostředky ve výňatku (1)
• Jazykové prostředky - Tím, že se jedná o přepis rozhovoru, je zde obecná a nespisovná čeština. Expresivní výrazy, hodně zkratek.
• Několikrát se zde objeví vsuvka - pohled třetí osoby, matky, policisty, sociální pracovnice, faráře, protokol o trestném činu atd.

Sociologický kontext:

-Místní farář a vedoucí klubu Soundu kam chodili v jedné pasáži popisuje, že moc dobře věděli o problematice drog, a snažili se toto řešit. Například tvořit vzdělávací programy, ale úřady s nimi nespolupracovali, protože problém ignorovali. Matka též pravidelně obvolávala střediska, a nikdo ji nechtěl pomoct, nikoho to netrápilo. Odvolávali se na nedostatek míst, či že takový člověk ani nestojí za nápravu. — Dílo ve společnosti způsobilo (na přelomu 80./70.) odtabuizování problematiky drog u mladých teenegarů, a to nejenom v německu, ale v celé střední evropě. Dnes je jedno z nejznámějších děl s touto tématikou.

Vilém a Alois Mrštíkovi

MARYŠA

V Praze: Fortuna Libri, 2018.

B.

Autor: Alois a Vilém Mrštíkovi (* 14. října 1861 Jimramov- † 24. února 1925 Brno - Alois, * 14. května 1863 Jimramov - † 2. března 1912 Diváky - Vilém). Byli čeští prozaici. Napsali knihy jako: Rok na vsi, Santa Lucia. Alois: po ukončení studií učil. Měl 2 syny s ženou Marií, vzal si ji roku 1901. 1889 správce školy v Divákách. Zemřel na tyfus. Vilém: SŠ ukončil v Praze. Táhlo ho to k malířství. Ale musel jít na práva, neměl fin. prostředky. Po roce jich nechal. 1892 jede do Divák za Aloisem. Rád cestoval.

Literárně historický kontext:

1860 říjnový diplom → oslabení absolutismu, rakouské císařství změna na Rakousko-Uhersko, v Čechách kulturní rozmach Sokol, Národní divadlo 1868. Lit. skupiny -Májovci (skupina kolem Nerudy-Balady a romance a Hálka-Muzikantská Liduška, nástupci Máchy-přejímali jeho světabol, romantiku revolty, autoři: Světlá (Vesnický román), Arbes (Svatý Xaverius), Ruchovci (pojmenování podle almanachu Ruch, snažili se řešit aktuální problémy národní a sociální

C.

Lit. druh: drama (psáno v poezii)

Lit. žánr: realistická tragedie

Téma: nešťastný život kvůli smluvenému manžeství

Hlavní myšlenka: Manželství uzavřené bez lásky a pouze kvůli prospěchu nemůže být šťastné. Dílo zobrazuje majetkové rozdíly na vesnici, ukazuje, pro koho jsou nejdůležitější peníze. Poukazuje i na to, že občas rodiče svým dětem kvůli penězům ničí budoucí život.

Časoprostor: moravská vesnice, 2.pol. 19. stol.

Děj: Maryša je zamilovaná do Francka, který je ale velmi chudý, a proto Maryšin otec Lízal vztahu mladé dvojice nepřeje. Naopak chce dceru provdat za vdovce mlynáře Vávru, který vlastní celý mlýn a několik polí, ale je o dost starší než Maryša. Lízalovi se proto velmi hodí, že Francek odchází na vojnu. Tvrdohlavá a temperamentní Maryša se za Vávru nedobrovolně provdá, ale v jeho domácnosti trpí. Po nějaké době začnou svého kroku litovat i Lízalovi, protože zjistí, že mlynář je darebák a hamoun a nešťastnou Maryšu bije, protože vidí, že ho dívka nemiluje. Po dvou letech se z vojny vrací Francek, který je do Maryši stále zamilovaný, a je rozhodnutý získat nebohou dívku za jakoukoliv cenu. Přemlouvá ji, aby s ním utekla do Brna, kde si sehnal práci. Maryša zpočátku odmítá, protože věří ve svátost manželskou a nechce udělat svým rodičům ostudu, nakonec ale své rozhodnutí změní, souhlasí, že s Franckem odejde, a chce se zbavit Vávry. Zoufalá Maryša nasype Vávrovi do kávy jed, její čin ji ale nakonec samotnou mrzí a chápe, že tím nic nevyřešila.

Kompoziční výstavba: 5 jednání

Vypravěč: -

Postavy:

• Maryša – mladá, citlivá
• sedlák a selka Lízalovi - krutí, bezcitní
• mlynář Vávra – sobecký
• Francek – věrný a statečný

Typy promluv: dialogy

Vyprávěcí způsoby: přímá řeč

Jazykové prostředky: spisovná čeština v knižní formě, nářečí moravské a slovácké

Tropy a figury: apoziopeze, nářečí

Zhodnocení: Děj knihy jsem před přečtením neznal, takže jsem do konce netušil, co se stane, moravské nářečí mi nevadilo, kniha se mi četla dobře a rychle.

Michal Viewegh:

Báječná léta pod psa.

Československý spisovatel, Praha, 1992

OBSAH

Kniha začíná v divadle, kde se narodí manželům narodí syn Kvido. Rodina se v roce 68’ přestěhuje na Sázavu, kde bydlí v garsonce. V bytě bydlet nemohou, protože otec nebyl v komunistické straně. Kvido je v nové škole recitačně nadaný a spolu se spolužačkou Jaruškou recitují komunistické básničky, což sklidí velký ohlas u komunisty Šperka. Kvido spolu s rodiči bydlí v garsonce, ve které je velká zima a Kvido onemocní. Dostane vysoké horečky a spolu s maminkou jsou odvezeni do nemocnice. Po nějaké době se jim narodí druhý syn, Paco, a současně se k nim přistěhuje babička Líba. Celou dobu se snaží dát najevo, že jdou s dobou, a hlavně s režimem. Vyvěšují vlaječky a snaží se dělat cokoliv, aby tatínek mohl růst ve své pozici v zaměstnání, což se mu daří. Vše se bohužel změní po setkání se spisovatelem Kohoutem. Je zapsán na černé listině komunistů. Tatínek dostane vyhazov v práci. Vše se podepisuje na jeho zdraví a psychickém stavu. Kvido studuje vysokou školu, ale nechá toho a začne dělat vrátného, aby měl čas na svoje povídky. Nakonec maminka rozhodne, aby měl Kvido s Jaruškou dítě. Myslí si, že si malé dítě všechny získá. Narodí se jim dcera Anička. Kvido píše román o svém životě otce a ostatních členů rodiny. Román, ale nemůže být vydán. V roce 1989 se všechno změní. Tatínek se uzdraví a získá zpět slušné místo. Komunista Šperk se pokusí o neúspěšnou sebevraždu. Kvido vydá román o životě za socialismu pod názvem Báječná léta pod psa.

ROZBOR

Kniha je psaná v er formě a děj byl prokládán z Kvidova deníku. Jedná se o rodinnou kroniku z doby normalizace, s autobiografickými prvky. Autor líčí příběh vlastního dospívání. Je to pohled na neveselou dobu veselýma očima. Dílo bylo zfilmováno i uvedeno jako divadelní hra. Název poukazuje na těžkou dobu, éru nesvobody a útlaku ("pod psa"), na druhou stranu se jedná o "báječná léta" autorova dospívání, na která vzpomíná v dobrém.

Kniha se mi velmi líbila. Celkem často se tam objevuje ironie, humor, vulgarismy a jiné.

​

CITACE

"Na všem záleží," poučil jednoho večera z vany svoji matku. "Ale na ničem zase tak moc."

​

Jan Neruda

POVÍDKY MALOSTRANSKÉ

Malostranské povídky. Praha: Přítel knihy, 1927

B.

Autor: Jan Neruda (*9. 7. 1834 Praha -+22. 8. 1891 Praha) byl český básník, prozaik, novinář a umělecký kritik. Napsal knihy jako: Hřbitovní kvítí (1858), Povídky Malostranské (1878), Balada a Romance (1883) atd. Narodil se na Malé Straně v chudé rodině. Neruda vystudoval gymnázium a poté se dal na studia práv a filozofie. Začal se věnovat novinařině a literatuře. Rok 1860 připoutal Nerudu k novinám, u kterých zůstal až do smrti. Do konce života žil Neruda jen se svými novinami u své matky na Malé Straně. V roce 1860 pracoval v redakci deníku Čas a poté v deníku Hlas. Také působil v Národních listech. Přechodně psal i časopisy Květy a Lumír. Zemřel na Malé Straně v Nerudově ulici (tehdy Ostruhové).

Literárně historický kontext: 1860 říjnový diplom → oslabení absolutismu, rakouské císařství změna na Rakousko-Uhersko, v Čechách kulturní rozmach Sokol, Národní divadlo 1868. Lit. skupiny -Májovci (skupina kolem Nerudy-Balady a romance a Hálka-Muzikantská Liduška, nástupci Máchy-přejímali jeho světabol, romantiku revolty.

C.

Lit. druh: próza

Lit. žánr: povídka

Téma: vzpomínky autora na dětství a dospívání na Malé Straně

Motiv: mezilidské vztahy kritika společnosti

Časoprostor: Malá Strana, 1.pol. 19. stol.

Děj:

Každá povídka má jiný děj. Např.: Týden v tichém domě Ústřední roli zde hraje rodina Bavorových - syn Václav má zobrazovat mladého Nerudu, jeho matka si musí přivydělávat praním u domácích, ale i tak nemá syn na studia. Pracuje proto prozatím v úřadě u pana domácího. K dalším nájemníkům patří slečna Žanýnka (umře na začátku povídky) a slečna Josefínka, o kterou má zájem pan Loukota, avšak jeho láska k ní není opětována. Václav má být později propuštěn z úřadu a vzájemné vztahy jednotlivých postav se postupně zamotávají. Určité rozuzlení přichází na konci, když paní Bavorová vyhraje loterii, čímž její rodina stoupne v očích ostatních lidí z ulice a Václav může dostudovat.

Kompoziční výstavba: chronologicky

Vypravěč: er forma

Postavy: -

Typy promluv: dialog

Vyprávěcí způsoby: přímá řeč

Jazykové prostředky: spisovná čeština v knižní formě, hovorová čeština, germanismy

Tropy a figury: hyperbola, inverze, epiteton, archaismy, německé fráze, citově zabarvená slova

Zhodnocení: Kniha se mi moc nelíbila, povídky mě nezaujaly, raději mám Čapkovy.

​

William Shakespear:

Romeo a Julie. Artur, Praha 2015

Obsah

Příběh vypráví o tragické lásce mezi Romeem Montekem a Julií Kapuletovou ve městě známé jako Verona. Kapuletové a Montekové jsou znepřátelené rody. Jednoho dne se vydá Romeo se svými přáteli na maškarní ples Kapuletů. Tam poprvé spatří Julii a ihned se do ní zamiluje, Julie se zamiluje do Romea též. Oba se potají vezmou, i přesto že jejich rody jsou znepřáteleny. Zápletkou je smrt Tybalta Kapuleta, bratrance Julie. Ten byl zabit Romeeema Romeo byl po rozsudku vyhnán z města.

Kapuletové si myslí, že Julie truchlí za svého bratrance, ale rodiče Julie neví, že je Julie vdaná za Romea a chtějí ji provdat za Parise. Julie požádá otce Vavřince, který ji tajně provdal o pomoc a ten jí poskytne jed, který způsobí krátkodobou klinickou smrt a mezitím by však pro ni přijel Romeo a vysvobodí ji z hrobu ven. Julie ráno vypije jed, když přijde služka a matka vystrojit ji na svatbu, tak ji naleznou mrtvou. Vystrojí ji na pohřeb.

Mezitím se otec Vavřinec dozví, že Romeo nedostal dopis kvůli poslovi, který nebyl puštěn do města kvůli zdejšímu moru. Romeo se o smrti chotě dozví a jde si také koupit jed. Najde místo, kde je Julie pohřbena, potká Parise a při boji je Paris zabit. Poté Romeo pozře jed, který ho zabije. Když se Julie probudí, zjistí, že Romeo je mrtvý a spáchá sebevraždu. Za okamžik dorazí otec Vavřinec a Kapuletové s Monteky. Společná smrt Romea a Julie usmíři tyhle dva rody.

​

Rozbor textu

Hlavním tématem díla byla o nešťastné lásce dvou milenců, jejichž rody se nepřatelily. Děj je uspořádán chronologicky a člení se na prolog a 5 dějství. Shakespear zde použil pro něho typický jambický verš. Jazyk je spisovný a najdeme zde citově zbarvené výrazy. Uplatňuje zde také dialogy, v některých částech najdeme i monology. Určitě najdeme zde i řečnické otázky, přirovnní, archaismy a metafory. Shakespear chtěl přenést myšlenku; aby mladí lidé bojovali za svoji lásku. Příběh končí tragédií, sebevraždou hlavních postav. Celý náměť převzal ze starověkých příběhů o lásce z antického Řecka. Mezi hlavní motivy určitě patří láska, ale i smrt.

Příběh byl zajímavý jak už stylem, ale také příběhem, které nebude nikdy nudit. Moc se mi nelíbilo, že děj měl rychlý dějový spád a nepoužil tolik metaforických výrazů, ktreré jsou klasické pro renesanční dobu. Příběh se četl lehce, nebylo tam moc částí, které nebyly jasné hnedz pohledu. Určitě mne zaskočil věk Julie, ale na příběhu to nehrálo prakticky žádnou roli. Při čtení knihy bylo velmi jednoduché si představit děj, jak se odehrává ve Veroně. Tato knížka určitě patří mezi jedny z povinných četeb, který by si měl každý přečíst.

Citace

"Ach, Romeo, Romeo! Proč jsi Romeo? Své jméno zapři, odřekni se otce, anebo, nechceš-li, zasvěť se mně, a přestanu být Kapuletová. Tvé jméno je můj nepřítel. Tys jenom ty. Ty vůbec nejsi Montek. Co je to Montek? Ruka ne, ni noha, ni paže, ani tvář, ni jiná část, patřící k člověku…"

​

citováno z : SHAKESPEARE, William. Romeo a Julie. V nakladatelství Artur vydání druhé. Přeložil Josef TOPOL. Praha: Artur, 2015. D (Artur). ISBN 978-80-7483-037-2.

​

​

​

​

​

​

​

Karel Hynek Mácha

MÁJ

Praha: Dobrovský, 2014. Omega (Dobrovský)

B.

Autor: K. H. Mácha (* 16. 11. 1810 v Praze – + 6. 11. 1836 v Praze) byl český básník. Napsal díla jako Cikáni, Křivoklad, Pouť krkonošská. Jeho soukmenovci byli např.: J. K. Tyl, K. J. Erben nebo B. Němcová. Vystudoval filozofii a práva. Byl vášnivý čtenář. Se svými přáteli debatoval o literatuře a politické situaci. Při zkouškách divadla poznal svou životní lásku Eleonoru Šimkovou. Rád cestoval. Po právech se jeho živ. situace uklidnila, dostal místo advokáta v Litoměřicích. Po narození syna Ludvíka připravoval svatbu. Ve dne své svatby zemřel, nejspíše na choleru.

Literárně historický kontext:

baroko = velká germanizace, katolizace, čeština přetrvává pouze na venkově, r. 1781 →zrušení nevolnictví, urbanizace měst →vznik lit. hnutí Národního obrození (70. léta 18. stol. – 50. léta 19. stol.):- má 4 etapy, 1.etapa = obranná, vyzdvihování národní minulosti

Kontext autorovy tvorby: Napsal díla jako Cikáni, Křivoklad, Pouť krkonošská.
Jeho soukmenovci byli např.: J. K. Tyl, K. J. Erben nebo B. Němcová.

C.

Lit. druh: epika i lyrika (psáno v poezii)

Lit. žánr: lyricko-epická báseň

Téma: tragická nenaplněná láska

Motiv: láska, vina, smrt, smutek, zrada

Hlavní myšlenka:Hlavní myšlenkou tohoto díla je oslavit krásu májové přírody, autor se zároveň snaží poukázat na tehdejší nevolnost lidí, na jejich soudy, na jejich nesvobodu (i v lásce, na kterou doplatili) - ochota udělat pro lásku cokoliv… Tématem je nešťastná láska, možnosti svobody a nešťastně zahozený život.

Časoprostor: u Máchova jezera, 1.pol. 19. stol.

Kompoziční výstavba: 4 zpěvy a 2 intermezza, chronologicky

Děj:

Zpěv první
Příběh začíná tím, že Jarmila sedí na břehu jezera a čeká na Viléma, až se vrátí. Je zrovna večer, první máj. Najednou po jezeře přijíždí posel a zvěstuje jí, že Vilém byl zajat za otcovraždu. Jarmila je nešťastná a nechce Viléma ztratit. Nakonec se zoufale utopí v jezeře.

Zpěv druhý
Vilém je uvězněn ve vysoké věži a přemýšlí o svém osudu. Přirovnává smrt k naprostému souznění se zemí a myslí si, že po smrti není nic. Utápí se ve svých myšlenkách a ještě víc ho trýzní chmurná atmosféra jeho kobky. Přemýšlí o tom, že spáchal otcovraždu, avšak jen on ví, že nevěděl, že svůdník jeho Jarmily je jeho otec. Když byl ještě malý, jeho otec se ho vzdal a on vyrůstal s loupežníky a stal se z něho "Strašný lesů pán".
V druhém zpěvu k němu také do kobky přijde strážný a Vilém mu řekne, co se mu přihodilo. Strážný s Vilémem soucítí, ale nemůže nic udělat.

Intermezzo I: Půlnoc
Duchové tančí na popravčím vršku a připravují se na přijetí Viléma do říše mrtvých. Společně s nimi pracuje i příroda a přikládá ruce k dílu. Duchové tancují a popěvují.

Zpěv třetí
Je čas odvést Viléma na popraviště. Rozednilo se a kat odvádí Viléma na kopeček, kde je připravena jeho smrt. Vilém se loučí s přírodou, s rodnou zemí a se svým životem. Kat mu utne hlavu a nechá ho navléct na kolo.

Intermezo II
Zbojníci hořce oplakávají Viléma. Vzlykají a křičí, že jejich vůdce zemřel a nikdy se již nevrátí.

Zpěv čtvrtý
Uplynou roky a je opět večer první máj. Na scéně se objeví sám autor. Stojí na popravčím vršku a nalézá Vilémovu lebku. Mluví o něm a o sobě. Kouká na jeho kosti na kole. Přirovnává Viléma k sobě, jako smutného člověka se slzou v oku. Mluví o tom, že vše je pomíjivé a zmiňuje svá dětská léta.

Vypravěč: er forma

Postavy:

• Vilém - loupežník, syn Hynka, který ho kdysi vyhnal z domu, typický romantický hrdina, rozervaný, cítí se nevinný, lituje se
• Jarmila - mladá dívka, miluje Viléma
• Hynek - svůdník Jarmily, symbol poutníka, vrací se k místu popravy, sám autor, otřesen Vilémovým životem

Typy promluv: dialog

Vyprávěcí způsoby: nepřímá řeč

Jazykové prostředky: nepřímá řeč v knižní formě

Tropy a figury: zvolání, archaismy, epanasrofa, inverze, oxymorón

Zhodnocení: V knize byla krásně vyjádřena krása přírody, ale na druhou stranu bylo těžší porozumět obsahu.

📷

Epos o Gilgamešovi Autor – neznámý, do češtiny přeloženo Vojtěchem Zamarovským Nakladatelství - Albatros Rok a místo vydání – Praha, 1976

Obsah

Příběh se odehrává ve městě Uruk, kde tyranský král Gilgameš nechává stavět občany obrovské hradby. Lidem se to nelíbí, tak se modlí k bohům, kteří je později vyslyší a pošlou na zem poloboha Enkidua, který dostal za úkol pást zvěř v horách. Sem za ním Gilgameš vyslal nevěstku Šamchat, která z něj po sedmi nocích udělala muže a poslala ho do města Uruk za Gilgamešem. Té noci měl Gilgameš podivný sen, ve kterém mu jeho matka vyložila, že se s Enkiduem stanou přáteli. Druhého dne se oba utkali na tržišti, kde se po vyrovnaném zápase spřátelili. Poté Enkidua představil matce a oznámil ji, že spolu půjdou zabít vládce cedrového lesa, Chumbabu. matka obětuje zápalnou oběť bohu Šamašovi, aby Enkidu chránil jejího syna a aby se Gilgameš bezpečně vrátil. Gilgameš s Enkdiuem začnou Chumbabovi kácet cedrové stromy, aby ho přilákali. Chumbaba se nejprve vysmívá jejich slabosti, avšak Šamaš posílá na obludu mocné větry, které ji paralyzují. Chumbaba žadoní o život a Gilgameš váhá, Enkidu ho ale přesvědčí, aby Chumbabu zabil.

Po návratu do Uruku se Gilgameš dozví, že se do něj zamilovala bohyně Ištar, kvůli jeho hrdinským činům. Gilgameš však její lásku neopětuje, Ištar se nahněvá a pošle na zem nebeského býka, který ničí Uruk a jeho okolí. Enkidu a Gilgameš se vypravují nebeského býka zabít, v zápalu boje ho Enkidu chytne za rohy a Gilgameš mu vrazí do šíje meč. Z radosti z vítězství býkovi vytrhnou srdce a položí ho na zem před boha Šamaše. Ištar bědovala nad jeho smrtí na urucké hradbě, na kterou sestoupila a začala Gilgamešovi vyhrožovat. Enkiduovi se to nelíbilo, tak vytrhl býkovi stehno a hodil ho Ištar do obličeje. Ta, zhrozena urážkou, okamžitě zmizela. Ráno poté líčí Enkidu svůj sen, ve kterém na něj bůh Enlil sesílá smrt jako trest za zabití Chumbaby, božského býka a za pohrdavou urážku bohyně Ištary. Gilgameš se za Enkidua modlí, avšak Enkidu onemocní a den ode dne slábne. Dvanáctého dne Enkidu umírá.

Ze strachu ze smrti se Gilgameš vydává na cestu za nesmrtelností za bohem Utanapištimem, který žije na konci světa, u ústí všech řek. Po strastiplné cestě doráží do zahrady drahokamů, kde ho čeká Siduri, šenkýřka bohů. Siduri Gilgameše nepoznává, král je zubožený a vysílený. Siduri mu však poradí, jak se dostat přes vody smrti. Převést jej může jedině lodivod Uršanabi. Po převezení se Gilgameš konečně setkává s Utanapištimem, který mu vysvětlí nezbytnost smrti. Utanapištim začne vyprávět příběh o potopě světa a poradí Gilgamešovi, aby pro získání nesmrtelnosti podstoupil zkoušku, při které musí být vzhůru 6 dní a 7 nocí. Gilgameš však usnul a prospal celých 7 nocí, což znamená, že se musí vydat na zpáteční cestu s nepořízenou. Utanpištim mu ale dá na rozloučenou dar – radu, kde najde rostlinu nesmrtelnosti. Gilgameš se rostliny zmocní na mořském dnu. Po cestě do Uruku Gilgameš usne a rostlinu mu sní had. Gilgameš si uvědomuje, že nesmrtelnost nikdy nezíská. Po návratu do Uruku uvidí hradby obhánějící samotné město a nazná, že člověk nemusí být nesmrtelný, že nesmrtelným ho dělají jeho činy.

Rozbor

Námět není až tak aktuální, protože lidem v dnešní době dochází to, že není možné, aby dosáhli nesmrtelnosti, tudíž se rovnou snaží udělat něco, čím se zapíšou do dějin. Srozumitelnost textu byla dobrá, to ale díky překladu Vojtěcha Zamarovského, jinak si myslím, že by to bylo těžko čitelné a text by pro mě nebyl ani z poloviny srozumitelný, jako je teď. Jedná se o epos pocházející ze starověku, do 3. tisíciletí př.n.l byl šířen ústně, kolem 2. tisíciletí př.n.l byl sepsán, byl napsán volným veršem, dílo obsahuje archaismy, personifikace, metaforu a metonymie. Epos je napsán v er-formě, řeč vypravěče má podobu monologu ve 3. osobě. Vypravěč zaujímá roli pozorovatele, tudíž nijak nezasahuje do děje a pouze popisuje. Text byl psán na 12 tabulkách a obsahoval kolem 3000 veršů. Kniha mi připadala zajímavá, děj rychle ubíhal a člověk se při četbě nenudil. Zaujala mě hlavně proto, že je to jedna z nejstarších dochovaných památek a zajímalo mě, o čem mohli lidé dříve psát, jaký bude mít kniha děj a celkově, o čem bude. Na knize se mi líbil plynulý děj a hlavně poučení, že se člověk nemá honit za vlastní nesmrtelností, ale má za sebou nechat nějaký odkaz, podle kterého si jej všichni budou pamatovat. S tímto názorem autora souhlasím, i když ne vždycky za sebou lidé nechávají dobré odkazy. Knihu bych přátelům nejspíš nedoporučil i přesto, že byla kniha doopravdy zajímavá, protože je na světě mnohem více zajímavějších knih, než byl Epos o Gilgamešovi a hlavně lidé v dnešní době neradi čtou starší tvorbu, raději čtou knihy nově vydané. Citace

"Kruté smrti se nevyhneš! Což navěky stavíme dům? Což navěky pečetíme? Což navěky bratří se o podíl dělí? Což navěky trvá v zemi hněv? Což navěky zvedá se řeka a záplavu přináší?” Epos o Gilgamešovi. Převyprávěl Vojtěch Zamarovský. Praha: Albatros, 1976.

Karel Poláček: Bylo nás pět. Albatros, Praha 2006

Obsah

Děj se odehrává za protektorátu Čechy a Morava v nejmenovaném malém městě, zjevně se má jednat o Poláčkův rodný Rychnov nad Kněžnou. Petr Bajza vypráví příhody, které zažil se svými čtyřmi kamarády, dalšími dětmi a jinými z mnoha postav, které se v jednotlivých epizodách vyskytují. Jedná se například o služku Kristýnu, které často provádí naschvály, Otakara Soumara, syna bohatého obchodníka, jenž se snaží s pěticí kluků spřátelit, a mnohé další. Rád si tropí legraci ze staromilce pana Fajsta, chodí za cukrářovic dcerou Kristýnou, za což se mu ostatní kluci smějí. Významnou událostí v Petrově životě je příjezd cirkusu, neboť se musí začít chovat slušně, aby se směl podívat na představení.

Dílo nemá ústřední zápletku, skládá se z volně zařazených epizod, jako jsou válka s Dražáky, Ješiňáky a Habrováky, tragické koupání v rybníku, vybírání vosího hnízda, žebrání, návštěvy biografu (bez vstupenek), příjezd cirkusu atd. Poslední příhodou v knize je Petrovo blouznění o Indii během nemoci.

​

Rozbor

Celou knihu Poláček napsal před deportací do koncetračního tábora v Osvětimi. Popisuje bezstarostný život hlavního hrdiny a jeho kamárádů. I přes těžkou životní situaci, kterou si Poláček procházel, kniha má pohodovou atmosféru, ale nachází se tam i vážnější témata jako hospodářská krize. Kniha byla vydána až posmrtně v roce 1946.

Kniha je epizodickým romámen, která nemá ústřední zápletku, obsahuje 41 epizod, řazeny jsou chronologicky, ale nemají větší návaznost. V prvních dvou kapitolách se míchá popis postav s retrospetivou, přičemž Petr vzpomíná na svoje rané dětštví.

Celá kniha je v ich-formě, kdy se hledí hlavně na dialogy. Poláček často kombinoval přímou a nepřímou řeč. Důležitým humorným prvkem je mísení jazykových vrstev v projevu Petra. Ve snaze znít dospěleji používá spisovný jazyk a zastaralé výrazy, které se nepoužívaly ani ve dvacátých letech dvacátého století.

​

Kniha se mi velmi líbila a uznávám autora za veškerou snahu kterou do knížky dal, i přes veškeré těžké situace v jeho životě. Kniha byla velmi jednoduchá na čtení, ale občas Petr neuměl využít správně zastaralé výrazy a chvilku jsem se musel zamyslet nad celou větou abych ji pochopil. Autor se snažil nacpat do knihy co nejvíce humoru. Petr mi velmi připomíná hodně dětí v dnešní době, nerad poslouchá své rodiče a snaží se být chytrý, je za každé dobrodružství a snaží se dělat chytrého. Ke knize bych se určitě někdy rád vrátil.

Citace

„… Načež jsem napsal na jednu krabici Hostinec U Havrana a před tou krabicí jsme si sedli na bobek, jako že sedíme v hospodě a mluvíme řeči. A Čeněk Jirsák smutně pravil: „Škoda, že jsem po sv. zpovědi. Kdybych nebyl po sv. zpovědi, tak bych taky jako seděl v hospodě, jako bych pil pivo a dělal bych obyvatele. Ale protože jsem o sv. zpovědi, tak nesmím, abych nezhřešil slovem nebo skutkem…""

​

citováno z :POLÁČEK, Karel. Bylo nás pět. V Albatrosu 5. vyd. Praha: Albatros, 2006. Klub mladých čtenářů (Albatros). ISBN 9788000018843.

Hugo Victor: Bídnici

Odeon, Praha 1975

Obsah

Kniha má celkem pět částí (Fantina, Cosetta, Marius, Idyla ulice Plumet a epopej ulice Saint-Denis, Jean Valjean), každá část obsahuje knihy a mnoho kapitol, spojitostí mezi částmi je hlavní postava Jean Valjean. Ten je odsouzen za krádež chleba. Neustále se snaží uniknou a jeho trest se tím prodlužuje.

Nakonec se mu podaří uniknout a za pomoci mnicha Myriela se z něho stane dobrý a věřící člověk. Usazuje se v městečku Montreuil-sur-Mer, kde začne rozvíjet průmysl a pečovat o chudé a nemocné lidi. Na přání obyvatel městečka se stává jeho starostou.

Náhodou se seznamuje s Fantinou, která byla - kvůli nemanželskému dítěti - vyhozena z jeho podniku. O její dítě se stará rodina Thénardiérových, které musí platit, ti ji však dítě nechtějí ukázat. Tak se jí Jean ujme, aby jí mohl splnit poslední přání před smrtí. V té době je v Paříži zajat muž, kterého považovali za Valjeana, pravý Jean chce spravedlnost a tak odjíždí do Paříže se udat. Policejní strážník Javert ho znovu uvězňuje a Fantina umírá, aniž spatřila své dítě.

Jeanovi se lstí podaří uniknou a všichni si myslí, že už je mrtvý. Vydává se do městečka, kde si zakopal své peníze a nachází Fantinino dítě (Cosettu) - vykoupí ji a ujme se jí. Odjíždí spolu do Paříže, kde se znovu proslavuje dobrými skutky a vypátrá jej Javert. Jean s Cosettou jsou nuceni utéct do kláštera. Tam zůstávají devět let. Cosetta mezitím vyroste a zamiluje se do Maria.

Ten bydlí se svým dědečkem a studuje. Po vzoru jeho otce se Marius stane zastáncem Napoleona, pohádá se s dědou a odchází. Tam se také zamiluje do Cosetty. Thénardierovi zkrachují a odchází do Paříže, kde se jim Jean Valjean pod přezdívkou snaží pomoci. Ti ho poznávají a zosnují na něj úklad, ten však nevyjde.

Jejich soused Marius přijde na ztracenou stopu Cosetty a začne se s ní tajně scházet. Jean je nucen odjet s Cosettou do Anglie a oba milenci ztratí smysl života. Marius chce umřít na barikádě, odkud jej zachrání Jean Valjeane. Odnese ho k jeho dědečkovi a ten dovoluje Cosettě a Mariovi se vzít. Jean po boji se svým svědomím přiznává Mariovi svou minulost. Marius jim opovrhuje a snaží se dostat Cosettu z jeho vlivu. Jen náhodou se dozví o jeho dobrých skutcích a jedou ho s Cosettou navštívit, najdou ho umírajícího, a tak alespoň v posledních chvílích života jej zahrnou láskou.

Rozbor

Děj je zasazen do 30. let 19. století v Paříži, kniha zachycuje život několika generací a vrstev společnosti. Odsuzování nespravedlivých zákonů v době revoluce a červencové monarchie, nesouhlas s ponižováním lidské důstojnosti a životu v bídě. Na hlavních postavách se odráží nedostatky právního uspořádání a organizace společnosti.

Autor se snaží vyjádřit nesouhlas se společenskými poměry, které nastaly po napoleonských válkách. Celá kniha je napsána v er-formě.

Kniha se mi celkem líbila, ale překvapila mě její rozsáhlost. Na díle se mi nelíbilo přílišné zaobírání se tématy, jež s dějem moc nesouvisely. Čtivost textu také ztěžovaly autorovy všudypřítomné a těžko srozumitelné úvahy, které s dějem souvisí jen velmi okrajově (např. úvaha o zvýšení úrodnosti polí za pomoci použití pařížských exkrementů). Samotný děj je celkem záživný a je zajímavé pozorovat, jak se splétají jednotlivé osudy postav dohromady. Tím se dostávám k podstatnému nedostatku, a to příliš velkému počtu postav, které v knize vystupují a které znepřehledňují text.

Velice mě zaujalo, jak děj s přibývajícími stránkami graduje a na úplném konci je emotivní setkání umírajícího Valjeana s Cosettou a Mariem.

Citace

„Noviny otiskly: "Dne 17. listopadu 1823 - Včera spadl do moře a utopil se trestanec, odsouzený k nucené práci na palubě Orionu, když se vracel z místa, kde zachránil námořníka. Jeho mrtvola nebyla nalezena. Pravděpodobně se dostal pod kůly arzenálu. Muž byl zapsán pod číslem 9430 a jmenoval se Jean Valjean.”"

Sofokles: Antigona.

Mladá fronta, Praha 1976

​

Obsah

Příběh se odehrává v řeckém městě Théby. Po smrti Oidipa a jeho ženy zůstali na světě jejich čtyři potomci - Antigoné, Isméné, Eteoklés a Polyneikés. Mezi bratry ihned vznikla rozepře, kdo převezme po otci trůn. Eteoklés se spojil s Kreontem a vyhostili společně Polyneika z Théb. Polyneikés se následně spojil s cizím vojskem a přitáhl na Théby.

​

Při bitvě zemřel jak Polyneikés, tak Eteoklés. Kreón poté, co převzal moc, nařídil Eteokla řádně pohřbít, avšak Polyneika ne. Měl to být jakýsi trest za jeho vlastizradu. Ale jeho sestra Antigona s tím nesouhlasila a přemlouvala svoji sestru, aby se obě vzepřely a pohřbily ho i přes zákaz. Ale Isméně se to pořád nezdálo, která byla přesným opakem Antigony, klidná a nerada se prosazovala, nechala v tom nechala Antigonu samotnou.

​

Když hlídači mrtvoly, která byla pod hradbami, zjistili, že tělo zmizelo, ihned spěchali za Kreontem, aby mu sdělili tuto nemilou zprávu. A když Antigona chtěla tělo svého bratra definitivně pohřbít (předtím pouze poponesla tělo opodál, chytili ji strážci a přivedli před Kreonta. Antigona nic nezapřela a ke všemu se přiznala, a tak se proto rozhodl ji nechat zazdít do jeskyně. Když snoubenec Antigony Haimón zjistil, co se stalo, spěchal za otcem a snažil se mu to rozmluvit. To se povedlo ale až slepému věštci, který přišel do města, aby varoval Kreonta před tím, že ho dozajista také čeká co nejdříve smrt za jeho činy. Toho se však Kreón lekl a vydal se k jeskyni, že osvobodí Antigonu. Po cestě mu však posel sdělil, že se Antigona oběsila. Když Kreón dorazil k jeskyni, již tam byl Haimón který objímal mrtvé tělo své snoubenky. Haimón byl natolik zarmoucen smrtí své snoubenky, že se na místě probodl svým mečem. Jen co se Haimónova matka dozvěděla o smrti svého syna, tak si také vzala život. Kreón si uvědomil, že za vše mohl on, a tak ho čeká věštěná smrt.

​

Rozbor

Hlavní myšlenkou díla je, že namyšleností, panovačností, bezohledností a bezhlavým přístupem můžeme přijít o důležité věci v našem životě, věci mohou obrátit proti nám, jako se obrátily věci proti Kreontovi z příběhu. Další myšlenka díla může být, že pokud něco doopravdy chceme udělat, musíme si projít strastiplnou cestou, abychom svého cíle dosáhli.

Antigona se nebála vzepřít se králi a udělala, co považovalal za morálně správné. Byla ochotná nést následky, ale i přes to byla odhodlaná udělat cokoliv. Její “nevýhodou” byla její pravdomluvnost a lehká tvrdohlavost, přimomíná mi to sebe.

Vzhledem k tomu, že Antigona je jedna ze starších literárních památek, byla trošku těžší na četbu. Byly části, které jsem si musel číst opravdu mnohokrát po sobě, abych pochopil význam. V textu navíc byla použita spousta archaických názvů a obratů. Asi jeden z důvodů proč už bych nikdy nechtěl číst.

I přestože srozumitelnost byla pro mne horší stránkou, děj opravdu zlepšuje celkový zážitek ze čtení. Jak u Hamleta nebo Romea a Julie, náchází se zde mnoho smrtí, textů s hlubším význanmem a chvílemi mi připadá až depresivně, člověk se musí zamyslet nad tím co čtě, protože to má většinou hlubší význam.

Citace

„ Ó běda! Zřím druhé neštěstí, já ubohý! Ach, jaký, jaký los mě ještě čeká dál? Zde držím vlastní dítě v náručí, já ubožák, a tam zřím druhou mrtvolu zas! Ó běda, dítě mé, ach, matko nešťastná!”

​

citováno z : Sofokles. Antigona. V nakladatelství Mladá fronta. Přeložil Vladimír ŠRÁMEK a Ferdindand STIEBITZ. Praha: Mladá Fronta, 1976. (Mladá Fronta).

Karel Jaromír Erben

KYTICE

Praha: Dobrovský, 2014. Omega (Dobrovský)

B.

Autor: Karel Jaromír Erben (*7. listopadu 1811 Miletín – + 21. listopadu 1870 Praha). Byl český básník, prozaik, jazykovědec, historik, folklorista a sběratel lidové tvorby. Napsal knihy jako např.: roku 1853 Kytici nebo roku 1850 Soubor českých pohádek. Po vystudování gymnázia v Hradci Králové studoval právnickou fakultu v Praze. V období revoluce v letech 1848-49 byl zvolen do Národního výboru. Jako sekretář Českého muzea sbíral po venkovských archivech lidové písně a pohádky. Redigoval v Pražských novinách. V roce 1851 se stal prvním archivářem města Prahy. Od roku 1864 až do smrti zastával funkci vysokého úředníka na pražském magistrátu. Zemřel 21. 11. 1870.

Kontext autorovy tvorby:

básník, historik, sběratel lidové slovesnosti, vydavatel staročeských literárních památek, překladatel a novinář, v době studií se seznámil s Palackým, se kterým pak celý život spolupracoval, redigoval Pražské noviny, díky svému hudebnímu nadání si zapisoval i nápěvy, zařazení autora: 3. etapa národního obrození: 30. - 50. léta 19. století, jediné autorovo originální dílo.

Literárně historický kontext:

baroko = velká germanizace, katolizace, čeština přetrvává pouze na venkově, r. 1781 → zrušení nevolnictví, urbanizace měst→vznik lit. hnutí Národního obrození (70. léta 18. stol. – 50. léta 19. stol.): má 4 etapy, 1.etapa = obranná, vyzdvihování národní minulosti.

C.

Lit. druh: lyricko-epická skladba (psáno v poezii)

Lit. žánr: balada, básnická skladba

Téma: vina a trest, mateřská (ne)láska, vražda

Hlavní myšlenka: Boj člověka s přírodou, víra v nadpřirozené síly, základní vztahy mezi lidmi, vztah matky a dítěte, motiv viny a trestu. Také jsou hlavní postavy často nuceny volit, ale nevyhnou se tragédii. Většinou je čeká vysoký a nevyhnutelný trest.

Časoprostor: jezero, les, kostel, hřbitov, čas není určen

Děj a význam: Úvodní balada, kdy 3 siroty chodí každé ráno na hrob své matky a věří, že se převtělila do kvítků, které pokryly celý hrob. Kvítky nazvaly mateřídouškou. Zároveň je zde, ale vyjádřen smutek z neúspěchu svrhnutí absolutismu (došlo k jeho upevnění), ale i naději v úspěch NO + povzbuzení obyvatel ke čtení= šíření vlastenectví. Jednotlivé balady mají každá jiný děj a nenavazují na sebe.

Postavy: hl. role většinou ženy, matky, postavy jsou mírné, pokorně přijímají svůj osud/trest

Vypravěč: er-forma

Jazykové prostředky: spisovná čeština

Typy promluv: dialog, monolog

Vyprávěcí způsoby: nepřímá řeč

Tropy a figury: pleonasmus, zvukomalba, anafora, epiteton, přirovnání

Zhodnocení: Kniha se mi líbila, její příběhy byly srozumitelné a rychle pochopitelné. Čtenář se díky veršům vžil okamžitě do děje. Děj byl napínavý a poutavý.

​

Božena Němcová

BABIČKA

V Praze: Šolc a Šimáček, 1939.

B.

Autor: Božena Němcová, vlastním jménem Barbora Panklová (*4. února 1820 Vídeň – +21. ledna 1862 Praha), byla česká spisovatelka. Je autorka próz a povídek např.: Divá Bára, Dobrý člověk a Sestry. Narodila se Johannu a Terezii Panklovým. Bydleli v Ratibořicích.
Ve svých sedmnácti letech byla provdána za Josefa Němce, s kterým měla 4 děti. V roce 1845 začíná se sběratelskou činností. V roce 1850 byl její manžel přeložen do Uher. V roce 1861 se rozhodl a žít sama s dětmi. Manžel ji odmítal platit na domácnost. V roce 1862 umírá.

Kontext autorovy tvorby:

• nejznámější česká spisovatelka
• dětství prožila v Ratibořicích
• v 17 letech na nátlak provdána, manželství nebylo šťastné
• v roce 1845 se seznámila s Pražskou vlasteneckou společností, velký vliv
• začala psát básně
• žila čas na Domažlicku a Chodsku a na Slovensko
• zemřel jí syn
• psala, aby se ze všeho vypsala a na přání přátel
• další díla: Divá Bára, Karla, Pan učitel; rozsáhlejší povídky - V zámku a podzámčí

Literárně historický kontext: baroko = velká germanizace, katolizace, čeština přetrvává pouze na venkově, r. 1781 → zrušení nevolnictví, urbanizace měst → vznik lit. hnutí Národního obrození (70. léta 18. stol. – 50. léta 19. stol.): má 4 etapy

C.

Lit. druh: epika

Lit. žánr: román

Téma: život na venkově

Motiv: příroda, děti, vesnice

Hlavní myšlenka: Autorka chtěla tímto dílem poukázat na prostý a láskyplný život na venkově.

Časoprostor: Staré Bělidlo

Děj a význam:

Magdaléně Novotné jednou přijde dopis od její nejstarší dcery Terezy s prosbou, aby se babička přestěhovala k ní a starala se o svá čtyři vnoučata. A tak babička po dlouhém rozmýšlení s těžkým srdcem opustila svou milovanou chaloupku. Vnoučata Barunka, Jan, Vilém a Adélka si babičku hned první den velice oblíbila. Babička byla vždy zvyklá pracovat, a proto si vzala na starost celé hospodářství. Také pekla chléb a při častých procházkách s dětmi sbírala léčivé bylinky. Babička se stala rádkyní nejen všech sousedů, ale i samotné paní kněžny, u které sloužil její zeť jako panský kočí. Kněžna jednou pozvala babičku s dětmi na zámek. Babička se na zámku přimluvila za to, aby byl Míla, za něhož se chtěla provdat Kristla, zproštěn čtrnáctileté vojenské služby. Babička svá vnoučata vychovávala k zbožnosti a učila je milovat nejen svou vlast, ale i bližního svého, a to i poblázněnou Viktorku. Viktorka měla velice nešťastný osud. Jednou se zamilovala do vojáka a odešla z rodné vesnice. Když se po roce vrátila, říkalo se, že ztratila rozum. Žila sama v lese a každý večer zpívala u potoka, do kterého hodila své dítě. Viktorka zemřela, když jednou stála při bouřce pod stromem a uhodil do ní blesk. Lidé ji pochovali do hrobu, který Viktorce udělali v lese. Babička se zapsala do srdcí mnohých lidí dobrými skutky a radami. Všichni ji měli velice rádi pro její mírumilovnost, pravdomluvnost, upřímnost a laskavost. A proto když jednou zazněl umíráček, který ohlašoval, že babička zemřela, plakalo pro ni celé údolí. Když šel pohřební průvod kolem zámku, kněžna milovanou babičku vyprovodila třemi slovy: "Šťastná to žena."

Postavy:

• babička
• babičky děti (Terezka, Johanka, Kašpar)
• Terezky děti (Barunka, Adélka, Jan)
• manžel Terezky Jan Prošek
• mlynář
• mlynářka
• myslivec a jeho žena
• Viktorka, Kristla
• Míla
• paní kněžna
• komtesa Hortensie

Kompoziční výstavba: kapitoly, chronologicky

Vypravěč: er forma

Typy promluv: dialog

Vyprávěcí způsoby: nepřímá, přímá řeč

Jazykové prostředky: spisovná čeština v knižní formě

Tropy a figury: archaismy

Zhodnocení: Kniha se mi vůbec nelíbila, při četbě jsem se nudil a tento žánr, kde šlo jen o život na vesnici, není pro mě. Ovšem dílo má jistě historickou hodnotu.

​

Moliére: Lakomec.

Artur, Praha 2008

​

Obsah

Příběh se odehrává v Paříži roku 1670. Pojednává o životě lakomce Harpagona. Harpagon žije v domě se svými dvěma dětmi - Kleantem a Eliškou. Všichni o něm ví, že je velice bohatý, ale zároveň lakomý a pomlouvá ostatní. Jeho největší starostí je, aby dětem nemusel dávat k svatbě věno, ale aby jej dostaly ony. Tyto pomluvy jeho dětem ztěžují společenský život.

Když se Eliška zasnoubí s Valérem, má oprávněné obavy, že otec jejich svatbě nepožehná. Proto se se svými úmysly nejprve rozhodne svěřit svému bratru Kleantovi. Ten se jí na oplátku svěří se svým trápením. On sám je také zamilovaný do chudé, ale velmi krásné dívky Mariany a chce si ji vzít.

Ani jednomu z nich se však do přiznávání svých citů otci nechce. Mají totiž strach z jeho reakce. Nakonec se rozhodnou, že za otcem půjdou společně. Ten o svatbě začne hovořit sám. O Marianě mluví pěkně a potěší ho, že mu jeho syn dá za pravdu v tom, že by z ní byla dobrá manželka. Poté vyjde najevo, že Harpagon celou dobu mluví o tom, že on sám si chce Marianu vzít. Na tuto myšlenku přivedla Harpagona dohazovačka Frosina, která pomocí různých úskoků, dvojsmyslných vět a chlácholivých monologů přesvědčí Harpagona, že jej Mariana miluje.

Celá situace se stává pro Harpagonovy děti ještě více nešťastnou, když jim jejich otec oznámí, že pro ně také našel vhodné protějšky. Pro svou dceru Anselma, velice bohatého staršího pána, a pro Kleanta bohatou vdovu.

Když se Frosina dozví, že Mariana miluje Kleanta, rozhodne se mladému páru pomoci. Plánuje s dívkou, jak se lakomce zbavit. Roli v tom hraje také fakt, že jí Harpagon za její předešlé dohazovačské služby nezaplatil. Kleant se rozhodne jednat sám. Podepíše nevýhodný obchod s neznámým lichvářem, ze kterého se nakonec vyklube jeho otec, jehož tím nesmírně rozčílí. Dojde k hádce mezi Kleantem a Harpagonem, při níž tedy vyjdou najevo Kleantovy city k Marianě, po které touží oba.

Zoufalý Kleant odchází do zahrady, kde se střetne se svým sluhou Štikou. Štika během jejich hádky nejde pohádkový poklad - truhličku s penězi, kterou Harpagon ukrýval v zahradě a později ji předá Kleantovi. Harpagon ale brzy přijde na to, že mu poklad chybí. Rozzuří se a přivolá komisaře. Rozhodne se vyslechnout celou rodinu i služebnictvo. Jakub obviní ze zlosti Valéra, jenž ho v hádce kvůli přípravě večeře uhodil.

Harpagon tedy vyslechne správce Valéra. Při výslechu však dojde k nedorozumění - Valér si myslí, že ho Harpagon obviňuje nikoliv z krádeže, ale z lásky k Elišce, a tak se ke všemu přizná. Harpagon je vzteky bez sebe. Chce nechat Valéra popravit.

Ještě ten samý večer má dojít k slavnostní večeři, na níž Harpagon pozval jak svou nastávající Marianu, tak Anselma, kterého určil za ženicha své dceři. Po příchodu pana Anselma se všechno změní.

Valér přiznává, že je synem hraběte Tomase d'Alburci. On jediný přežil, když s celou rodinou ztroskotali na moři. To celé slyší Mariana a Alselm. Děj vyvrcholí přiznáním pana Anselma, který prozradí svůj skutečný původ. Ukáže se, že je ztraceným otcem nejen Valéra, ale i Mariany.

Kleant vrátí otci ukradené peníze s podmínkou, že se bude moci oženit s Marianou a Eliška s Valérem. Harpagon s vidinou navrácených peněz souhlasí, a vlastně na tom vydělává: svatební výlohy a náklady za vyšetřování bude platit Anselm. Harpagon je spokojen a zůstává sám se svými penězi.

Rozbor

Moliére napsal tuto drama o pěti dějství v době klasicismu, snažil se poukázat na chamtivost lidí a kritizoval beznadějnou touhu člověka po penězích.

Ve své době Moliére neměl moc velký úspěch u diváků, protože předběhl všechny svými pokrokovými názory té doby. Celé drama bylo inspirováno antickou Komedii o hrnci Římana Plauta, bylo zvyklostí inspirovat se z antiky. Samozřejmě Moliére dodržel i pravidlo jednoty(místa, času a děje).

Moliérův Lakomec se mi velmi dobře četl, pravděpodobně z důvodu aktuálnosti tématu, avšak konec mi připadal uspěchaný. Podle mne knižní verze komedie je velmi zajímavá, avšak myslím si, že Lakomec by více zazářil na jevišti.

Citace

„Zloděj! Vrah! Loupežník! Chyťte hol Chyťte ho! Ó spravedlnosti! Spravedlivé nebe! Jsem ztracen! Jsem zničen! Zabili mě! Ukradli mi peníze! Kdo to může být? Kam se poděl? Kde vězí? Kde se schoval? Co podniknout, abych ho dopadl? Kam se rozběhnout? Není snad tam? Nebo tady? Kdo je to? Stůj! (Chytaje sám sebe za ruku) Vrať mi mé peníze, taškáři... Ach, to jsem já. Už se mi z toho plete rozum, a já nevím, kdo jsem, kde jsem a co dělám. Achich! Mé milé peníze! Mé chudinky penízky! Oloupili mě o vás, vy moji hodní přátelé, a já, připraven o vás, já jsem s vámi pozbyl své jediné podpory, své útěchy, své radosti. Jsem hotov a nemám na tomto světě již co pohledávat. Bez vás nemohu žít. Je se mnou amen, jsem u konce svých sil, umírám, jsem mrtev, jsem pohřben!”

Jaroslav Seifert: Maminka.Albatros, Praha 1990

Obsah

Autor vzpomíná na svoje dětství, které se dělo když byli komunisté v moci a popisuje lásku ke své rodině. Snaží se vyjádřit svoji lásku a poděkování ve svých verších. Svoji matku zobrazuje jako citlivou ženu, ale nezapomíná ve své knížce ani na svého otce a vztah s ním. Vzpomíná i na svůj starý domov a prostředí, to se odrazuje i v jeho verších. V knize hraje největší roli láska k

matce a k vlasti.

Rozbor

Kniha je plná citu, které se hodně odráží i v jeho verších. V knize se nachází lyrické básně, které jsou velmi dojemné a nabuzují pocit lásky. Kniha je psaná v retrospektivě(vzpomíná na svoje dětství). Má velice bohatou slovní zásobu. V básních se nejčastěji najdeme střídavý rým nebo rým obkročný. Dílo působí velmi nostalgicky, všiml jsem si, že napětí v básních postupně graduje.

Za svoji knihu Seifert dostal státní cenu.

​

Kniha mi připadá velmi zajímavá. Velmi se mi líbí, jaký má citový vztah ke své matce. V knize se taky velmi často objevují zastaralé knižní výrazy, které bych asi nepochopil bez internetu. I přes to mi připadá knížka velmi srozumitelná.

Citace

Maminčino zrcátkoZlaté zrcátko, ve kterém se maminka půl života zhlížela, viselo na skobě a odráželo paprsky slunce a to vždy mladou maminku rozveselilo. Zpívala písně, na které s otcem kdysi tančili. Měla zrcátko ráda, protože tak vzpomínala na své mládí. Zrcátko, stejně jako maminka, však stárlo a maminka už se v něm tolik nezhlížela. Časem se na něm začaly objevovat praskliny a rozbilo se. Maminka umřela. Zrcátko je jako zmínka o životě maminky.

Tatínkova dýmkaVzpomínka na otce, jaké měl zvyky a zlozvyky, které Seifert jako dítě miloval, tatínek vypouštěl vždycky namodralé obláčky z koutků úst a maminka se zlobila, když utrousil tabák.

​

William Shakespear: Hamlet. Arthur, Praha 2016

​

​

Obsah

Příběh se odehrává na zámku Elsinor v Dánsku. Princi Hamletovi se zjeví duch svého otce a dozvídá se o něho pravdu, že jeho otce zavraždil jeho strýc Claudius, který si vzal záhy po smrti otce Hamletovu matku. Hamlet, který touží po pomstě svého otce, začne předstírat, že je šílený.

Protože neměl žádné důkazy, uspořádal divadelní představení, aby mohl zjistit pravdu, samozřejmě, že šlo o představení zavraždění svého bratra. V půlce divadelní hry se král Claudius rozhněval a odešel. Hamlet šel poté k matce, aby jí vysvětlil, jak se věci mají a nechtěně přitom zabije Polonia, nejvyššího komorního.

Když se Claudis dozvěděl o smrti Polonia, ihned pošle Hamleta do Anglie, kde ho mají popravit za jeho čin. Mezitím se vrátí Poloniův syn Laertas, který zjišťuje smrt svého otce. Sestra Laerta, Ofélie, která milovala zešílí poté co dozví o smrti svého otce a poté co byla odmínuta Hamletem později zemře. Hamlet se dostane na pirátskou loď a vrací se zpátky do Dánska.

Claudius byl vyzván na souboj proti Leartem, jelikož si myslel, že zabil král jeho otce. Claudius nakonec navedl Laerta, aby dal jed na svůj meč a zabil Hamleta, avšak po chvíli souboje se vymění meče, Hamlet zraní Laerta a otráví ho též. Záhy zemře i královna, která vypila pití, vněmž byl jed, který namíchal pro jistotu Claudius pro Hamleta. Otrávený Laertes umírá, ale stihne před svojí smrtí vše říct Hamletovi, poté co se Hamlet dozvídá pravdu, z posledních sil probodne Claudia a pomstí tak svého otce.

Rozbor textu

Hlavním tématem díla je život prince Hamleta, který se snaží pomstít svého otce. Dílo je napsáno spisovně a umělečnost občas brání v porozumění textu. Hamlet je tragédie o pěti dějstvích napsaná blankversem, pětistopým nerýmovaným jambickým veršem, který je typický pro Shapespearova díla.

Velmi důležitou součástí jsou monology, v nichž se Shakespear snaží sdělit své myšleny, přičemž dialogy slouží spíš k posunutí v ději. Děj je narozdíl od Romea a Julie posouvá pomalu a často schválně odbočuje ( Claudius mohl být zabit několikrát Hamletem, ale stalo se to až po souboji s Laertem), což umožňuje charakter postav plně vyniknout. Hra je proto také nejdelší, kterou kdy Shakespear napsal.

V Hamletovi se objevuje mnoho básnických figur, jako je například anafora. Hamleta též můžem přistihnout, jak předstírá šílenost, při které ironicky mluví, pomalu až sarkasticky, používá mnoho metafor a dvojsmyslů.

Velmi se mi líbí jak Shakespear nechává všechny postavy opravdu vyniknout. Příběh je složitý, ale pochopitelný, i když v některých částech je potřeba si přečíst celou kapitolu dvakrát, abych mohl pochopit, co se snažil Shakespear vyjádřit. Jedna z velmi důležitých částí, které se mi velmi líbily, byly monology. Monology dokázaly nabudit temnou atmosféru a bylo o to jednodušší se dostat do děje a představit si jeho bolest a nenávist k samotnému životu.

​

​

Citace

„Být, nebo nebýt - to je otázka: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Zemřít, spát - a je to. Spát - a navždy ukončit úzkost a věčné útrapy a strázně, co údělem jsou těla - co si můžeme přát víc, po čem toužit?“

citováno z : SHAKESPEARE, William. Hamlet. Přeložil Břetislav HODEK. Praha: Artur, 2016. D (Artur). ISBN 978-80-7483-045-7.

​

​

Miguel de Cervantes: Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.

Odeon, Praha 1966

Obsah

Španělský šlechtic Alonso Quijano je fascinovaný rytířskými příběhy. Ale čtení jeho rytířských příběhů mu zcela zatemní mysl a myslí si, že je rytíř. Zvolil si rytířské jméno Don Quijote de la Mancha, jeho koně pojmenuje Rocinanta a vezme staré kopí, štít a vybí si helmu. Dojede do jedné hospody, kterou považuje za svůj hrad a hospodského za kastelána. Hospodský se ho zbaví tím, že ho pasuje na rytíře a řekne mu, že potulný rytíř by měl mít spolu peníze a několik čistých košil. Don Quijote se poté považuje za nemocného. Farář a holič už před ním nemluví o rytířství a zazdí jeho knihovnu. Nechtějí ho pustit na další výpravu, ale uteče a vezme s sebou svého souseda, kterýmu slíbil bohatství. Na svých dobrodružstvích bojuje například s větrnými mlýny, stadém ovcí nebo s měchcem vína. Jeho výpravy končí zesměšněním. Po návratu domů dostal horečku a v posledních dnech svého života se mu vrátil rozum, přestal si myslet, že je potulný rytíř a uznal, že byl bláznem. Naposledy se vyzpovídal ze svých hříchů a sepsal závěť. Zemřel smrtí přirozenou ve své posteli jako Alonso Quijano Dobrák.

Rozbor

Autor chtěl tímto dílem říci, že někteří lidé si danou věc stále představují a pak nerozeznají, zda jde o skutečnost nebo jen představu. Kniha je napsaná ich formou, je tam velká slovní zásoba a do češtiny je přeložena velmi srozumitelně a jednoduše to čte.

Kniha je podle mého názoru nadčasová a každý, kdo si ji přečte, se i dnes zasměje nad pošetilými skutky dona Quijota. A to i přes velkou časovou propast mezi dnešní dobou a časem, kdy byly příběhy hrdinského rytíře napsány.

Citace

"Všichni tito rytíři a řada jiných, o kterých bych mohl vyprávět, pane faráři, byli rytíři potulnými a světlem a ozdobou rytířstva. Jich nebo takových by bylo potřebí k mému plánu a s těmi by Jeho Veličenstvo zvítězilo, ušetřilo mnoho peněz a Turci by ostrouhali kolečka. Já však zůstanu ve své komoře, vždyť pro mne žádný kaplan nepřišel; jestliže však Jupiter nesešle déšť, jak řekl holič, jsem tu ještě já a déšť dám, jakmile se mi zachce; to říkám proto, aby pan Břitvička věděl, že jsem pochopil jeho povídku."

"Vskutku, pane done Quijote," pravil holič, "Bůh je mým svědkem, že jsem neměl v úmyslu vás urazit, a nesmíte se tedy zlobit."

"Vím sám nejlépe, kdy se mám urazit," odpověděl don Quijote.